Dětské svědectví z doby heydrichiády
Píše se rok 1942, je 5. července: Z rodinného domu na Křimické ulici č. 47 vynášejí dvě mrtvá těla příslušníci plzeňského gestapa. Tímto vše končí… „konec“, a proč?
Vše, co se tam v tom bytě událo, vím jen z vyprávění. Byly mi tři roky, ale zůstalo to dodnes uloženo v mé paměti. Ti dva mrtví mi byli velmi blízcí, říkal jsem jim strýc a teta. Ale daleko později jsem se dověděl, že strýc měl doma tajnou vysílačku a zřejmě byl spojkou do Londýna. To zřejmě věděl někdo z domu, jak se to dověděli Němci, zůstalo pro mne tajemstvím. Zřejmě udání. Před svou smrtí vhodili vysílačku do studny na dvoře, ale jak se dověděli, že gestapo jde právě po nich a že zítra přijde, je také záhadou. Tak použili v této době přijatelný prostředek na svou smrt – nějaký jed.
Mě jen překvapilo, že v době nejtvrdšího teroru na českém obyvatelstvu v době heydrichiády si nikoho z domu zřejmě gestapo nevšímalo, nevyslýchalo, a když jsem byl přítomen jako malý kluk v bytě zemřelých, na nikoho nebylo pácháno nějaké násilí… prostě překryli je plátnem, položili na nosítka a odvezli autem.
A proč se k tomu až teď vracím: Strýc a teta byli moji druzí rodičové. U nich jsem trávil velkou část každého mého dětského dne. Chci se touto připomínkou tohoto jejich příběhu odvděčit jim za jejich péči v mém útlém věku. I když zůstali zcela neznámými vlastenci, je třeba si tyto události připomínat a nezapomínat na tuto pro Čechy těžkou dobu.
Jsou pochováni na hřbitově na Nové Hospodě na předměstí Plzně – hrob č. 14 s prostým a jednoduchým nápisem:
J. DOBRÝ, R. ŠIKOVÁ-DOBRÁ
ZEMŘELI ZA VLAST
Karel Šik, Plzeň