Za Pavlem Vranským, posledním hrdinou od Tobruku
Poznal jsem ho jednoho pošmourného dne roku 2014 jako novopečený člen 88. základní organizace Obvodního výboru Českého svazu bojovníků v Praze 6 na členské schůzi, která měla rozhodnout o mém vstupu jako sympatizanta, neboť nikdo z mých příbuzných se boje proti nacismu za svobodu vlasti nezúčastnil ani nebyl perzekuován. Vzpomínám si na jeho vlídnou, ušlechtilou tvář a laskavé vystupování a charisma, kterým si každého získal. Teprve později jsem poznal historii jeho života a hlavně činy, které ho učinily nesmrtelným v tom pravém slova smyslu, bez frází a falešného pozlátka.
Přišel na tento svět 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou, tři roky poté, co vznikla Československá republika, se kterou se ztotožnil jako svou vlastí. Mladá léta, dobu v životě člověka nejkrásnější, zasvětil studiu a poté, co německá okupace ukončila krátkou existenci republiky, následoval tisíce svých druhů, kteří se s tím nesmířili, do emigrace do Polska, kde se stal příslušníkem Československého legionu. Po přepadení Polska nacistickým Německem v září roku 1939 upadne do sovětského zajetí, z něhož se dostane až na jaře 1941.
Jeho další bojová cesta pokračuje na Blízký východ, kde vstupuje do řad 11. východního praporu stejně jako jeho krajané Čechoslováci, ale i Poláci, Australané, Novozélanďané, Jihoafričané, Svobodní Francouzi a Indové. Zúčastní se vyčerpávajících a těžkých bojů v Sýrii a poté hlavně v severní Africe spolu s ostatními vojáky vzdoruje nepřátelům z Rommelova Afrikakorpsu. Mezitím netuší, že jeho nejbližší na základě německé rasové politiky skončí v koncentračním táboře a že se z něj jeho maminka už nikdy nevrátí.
V roce 1942 se přihlásí k americkému protiponorkovému letectvu. Ve Velké Británii prodělal výcvik palubního radiooperátora a od dubna 1944 operačně létal u 311. čs. bombardovací perutě RAF. Nalétal asi 600 operačních hodin. Prožil mnohé dramatické situace, v nichž šlo o život a v nichž zcela jasně prokázal statečnost a neohroženost stejně jako pevný charakter, který jej ostatně provázel celý jeho život.
Poté co se za šestiletou válkou a hitlerovskou tyranií definitivně zavřela voda, svět se radoval a oplakával mrtvé, demobilizoval. Po návratu do Československa létal na upraveném vojenském letounu Liberator mezi Prahou a Londýnem jako dopravní letec. V dusných padesátých letech se jeho židovský původ stal opět důvodem šikanování a zneuctívání tentokrát ze strany nových vládců, kteří se zaklínali pokrokem a svobodou. Pod vlivem okolností si změnil jméno z Wechsberg na Vranský. Rovněž fakt, že bojoval proti Hitlerovi na jiné straně barikády, podle tehdejší terminologie v řadách imperialistů, mu život rovněž zrovna neusnadňoval. Později je mu umožněn návrat do ČSA, kde pracoval až do odchodu do důchodu.
Po válce byl činný v řadě organizací hlásících se k tradici odboje – v Československé obci legionářské, Sdružení zahraničních vojáků 2. světové války a Českého svazu bojovníků za svobodu, odkud poté, co ztratil důvěru v jeho vedení, na konci roku 2016 odešel.
Jeho zásluhy byly oceněny řadou zahraničních vyznamenání a v roce 2017 byl povýšen prezidentem republiky do hodnosti brigádního generála.
Své mládí zasvětil zápasu za svobodu své vlasti a v pozdějších letech, a to až do posledních chvil, péči odkazu tradic našich předků a svých druhů, kteří se nedožili doby svobody a vítězství nad hitlerovským Německem toužícím ovládat svět.
Bratře, tvá životní cesta se završila 25. 6. 2018 ve věku úctyhodných 97 let. Byl jsem osobně přítomen tvému pohřbu, při kterém nechyběly vojenské pocty, jichž jsi byl hoden. Nikdy na tebe nezapomene ani tvá mateřská 88. základní organizace Oblastního výboru ČSBS v Praze 6, stejně ani stovky lidí, které měly možnost tě osobně poznat. Odpočívej v pokoji, v srdcích našich budeš žít věčně svými činy a svým ryzím vlastenectvím.
Milan Vichta, předseda Oblastního výboru ČSBS Praha 6, předseda 88. základní organizace
Oblastního výboru ČSBS Praha 6
http://www.rscr.cz/2018/06/rozlouceni-s-generalem-pavlem-vranskym/