Konečná stanice statečných
Po celou dobu, kdy parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš, jakož i ostatní stateční parašutisté, kteří zahynuli v nerovném boji s nacistickou přesilou 18. června v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, potřebovali pomoc a podporu. Bylo toho mnoho, protože situace v tehdejším protektorátu byla složitá, a to ve všech ohledech. Válečné hospodářství znamenalo nejen přídělový systém na téměř všechny životní potřeby, ale i pracovní povinnost, jíž podléhaly zejména mladší ročníky. Bylo nutné mít nejen potravinové lístky, ale především spolehlivé doklady – občasné legitimace a pracovní knížky. Předpisy se neustále zpřísňovaly, obyvatelstvo bylo udržováno pod hrozbou drakonických represí ve stále větším a větším strachu. Mimo to – a to doslova na každém kroku – hrozilo i udání od některého vystrašeného protektorátního příslušníka nebo případně horlivého kolaboranta. Přesto se však našli lidé, stateční a obětaví, kteří bez ohledu na nebezpečí ztráty života poskytli vojákům vše potřebné, i když si byli plně vědomi, co nejen jim, ale i jejich rodinným příslušníkům hrozí.
Poté, co byly strohé věty rozkazů přetaveny v odvážný skutek a netvor, na jehož rukou ulpěla krev mnoha českých lidí, se octnul na loži, jež pak bylo i smrtelným, rozzuření okupanti rozpoutali honbu na pachatele provázenou krvavým terorem a atmosférou strachu doposud nepoznanou. Smrt hrozila za jakoukoli banalitu – neopatrně pronesený výrok, opomenutí policejní přihlášky, vše bylo považováno za schvalování atentátu a napomáhání nepřátelům Říše a skončilo před popravčí četou. Krátkodobá amnestie, ďábelský nápad předsedy vyšetřovací komise kriminálního komisaře Heinze Pannwitze, v zápětí zaznamenala úspěch. Karel Čurda po přestálých obavách nasedá v ranních hodinách 16. června 1942 do vlaku směrem do Prahy a posléze se ohlásí ve vrátnici Petschkova paláce, sídle řídící úřadovny gestapa, aniž zatím tuší, jakou smršť zatýkání spustí a komu podepíše ortel smrti.
Gestapo neváhá, hned ten den jsou v poutech přivezeni k výslechům všichni, které Čurda prozradil, a po krutém mučení prozrazují další články řetězu podporovatelů a pomocníků, kteří se ocitají ve vražedné síti, ve které nakonec uvízne skoro 300 lidí včetně příbuzných, kteří byli zcela nevinni. Lačnost po krvi pomstychtivé nacistické bestie musí být ukojena. Odbojáři a příbuzní parašutistů jsou posléze internováni v Malé pevnosti Terezín, kde čekají v nejistotě, co přinese budoucnost. Netuší, že budou dne 29. 9. 1942 bez jakéhokoli byť ryze formálního jednání „samosoudcem“ v osobě náčelníka řídící úřadovny gestapa Geschkeho odsouzeni stanným soudem k smrti. Bez jakýchkoli formalit byl napsán seznam a jejich osud byl zpečetěn. Plni obav nastupují do vlaku s cílovou stanicí Mauthausen jeden z nejhorších koncentračních táborů, který bude poslední stanicí jejich života, naplněním osudu, dovršením germánské krvavé msty za smrt rovněž krvavého protektora.
Až do posledního okamžiku s nimi hrají sadistickou komedii, předstírající přijímací proceduru včetně lékařského vyšetření v bunkru, jemuž byla určena role popravčí místnosti. V rohu „ordinace” se nacházel odstřelovací kout (Genickschussecke). Toto zvláštní zařízení byla vlastně široká dřevěná lišta maskovaná jako lékařský „výškoměr“ s namalovanými centimetry a podélně vyfrézovanou škvírou. Uklidněni a odevzdáni do vůle osudu k němu přistupovali, aniž tušili, že od chvíle skonu je dělí jen krátký okamžik. Následující výstřel do týla vše završil. Tímto způsobem to pokračovalo, krok za krokem dle plánu v souladu s německou důkladností, až počet určený pro tento den byl naplněn. Další méně početná skupina vlastenců následovala své druhy zanedlouho poté 26. ledna 1943, kdy k likvidaci byl použit další „osvědčený“ prostředek – tentokrát plyn.
Smrt vraha českého lidu Heydricha byla tím v očích jeho pohrobků „usmířena“. Barbarství opět slavilo triumf za cenu prolité krve obětí teroru, která, plnou váhou padlo na hlavy vrahů. Uplynulá léta nic neubrala na jejich památce a současně připomenutí, kam až lidská bestialita je schopna zajít. Poznamenejme, že za tím vším stojí konkrétní lidé, strůjci, pachatelé i pomocníci, z nichž vinu nikdo nesejme. Vesměs už nežijí a mnozí unikli své odpovědnosti. Historie ovšem na ně nikdy nezapomene stejně tak jako na jejich statečné oběti, jimž věnujeme v těchto dnech tichou vzpomínku.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS