Platforma Vraťme vážnost ČSBS

Jedinému českému státnímu svátku, který je současně i celosvětovým svátkem, daly vzniknout události, které započaly 28. října 1939 a vyvrcholily národní demonstrací v Praze 15. listopadu 1939 u příležitosti pohřbu studenta Jana Opletala.

Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na zasedání Mezinárodní studentské rady delegáty z 26 zemí.

Často jsme svědky toho, že se termín „koncentrační tábor“ ve smyslu užívaném v období druhé světové války používá zcela nesprávně i pro jiná místa shromažďování, věznění a perzekuce příslušníků národů porobených nacistickým Německem (věznice, tábory, ghetta). Co je však neomluvitelné – podobné „pochybení“ obsahují i Stanovy ČSBS (Českého svazu bojovníků za svobodu), tedy spolku, který si jako cíl stanovil mimo jiné pravdivý výklad historie druhé světové války.

Vlčí mák se stal symbolem válečných veteránů už od konce první světové války. Červené květy v té době pokrývaly hroby padlých na západní frontě.

Kat českého národa Heydrich neunikl svému osudu z rukou čs. vojáků, kteří tím naplnili slova přísahy, že vykonají spravedlivou odplatu za krev nejlepších synů a dcer našich národů. Početnou skupinu skutečných a statečných vlastenců, kteří je všemožně podporovali a kteří byli zatčeni v důsledku zrady Karla Čurdy včetně příbuzných, čekal bohužel neodvratný konec, když nastupovali do vlaku, který je měl dovézt do koncentračního tábora Mauthausen, místa, které se mělo stát konečnou stanicí jejich životů.

Pokud bychom pomyslnou cestou času putovali nazpět a dostali bychom se do října roku 1938, zjistili bychom, že naši sotva dvacetiletou republiku potkaly těžké časy. Mocnější soused, jemuž byla léta trnem v oku, si z ní spolu s ostatními urval nemalý díl. A brzy měly přijít ještě horší časy.

Kalendář ukazoval druhého října 1941. Před šesti dny přijel s velkou pompou do Prahy muž, který po té, co usedl za psací stůl ve své pracovně na hradě českých králů, jenž se klenul nad Prahou, městem, které považoval za klenot mezi německými městy, se stal „zastupujícím“ říšským protektorem. Přivezl s sebou kromě početného zástupu podřízených i jasnou vizi o další budoucnosti česko-moravského prostoru. Onen den s ním ve svém přísně tajném projevu proneseném před předními nacistickými funkcionáři, důstojníky wehrmachtu, Waffen SS, příslušníky SD a Sipo je ve vší vážnosti seznámil. Při vyslovení jeho jména se chvěli i mnozí jeho soukmenovci. Jmenoval se Reinhard Heydrich a byl čerstvě povýšený do hodnosti obergruppenführera SS a jmenován generálem policie.

Město Tišnov umístilo k názvům ulic po místních politických vězních, kteří za naši svobodu položili svoje životy, další informace. 

Vracím se k výročí okupace Čech a Moravy nacistickým Německem (15. 3. 1939). Ve veřejném informačním prostoru o tomto výročí nebyla, s výjimkami nezávislých webů, téměř ani zmínka. Politici se také vesměs veřejných vystoupení zdrželi. Je to tím, že současný politický establishment, masové sdělovací prostředky, politici chtějí, aby se na tuto okupaci zapomnělo. Vždyť co není v paměti, neexistuje. Co není v historické paměti, to se nestalo. Co se nestalo, za to nikdo nenese vinu. Zapomnění má být vyviněním se okupantů a jejich ideových následovníků.

Od prosince 1944 seděl Soběslav (doma se mu říkalo Slávo) v cele č. 5 v Drážďanech „v cele smrti“ ještě se dvěma spoluvězni – s Jaroslavem Hrabákem, původně autoelektrikář, a se svobodným mlynářem ze Zbiroha Arnoštem Šmídem.

Vzpomínat na něj dnes jako nežijícího, vyvolává rozpaky. Cítíme a víme, jak je to málo. Obětoval přece svůj život proto, abychom my mohli žít. A protože nevím jak začít, použiji jako motto jeden z motáků Julia Fučíka: „Vězení slováckého synka Janka Černého nezlomilo, ani nezměnilo. Svižný, veselý, vždy statečný hoch z jižní Moravy, z moravského Slovácka. Vždy ukazoval perspektivu jiným. Samotnému mu zbývala jenom perspektiva smrti…