Odkaz soudu národů stále aktuální
Od konce dosud nejstrašnější války dělí lidstvo sedmdesát pět let. Poté, co utichly její výstřely a těžce zkoušené evropské národy poprvé plnými doušky užívaly znovunabyté svobody, svět se postupně dozvídal o neslýchaném barbarství a zločinech strůjců nejen válečných hrůz, ale i zločinů, kterých se nacistické Německo během té doby dopustilo a které si nikdo ani v té neodvážnější fantazii nedokázal v žádném případě představit. Oběti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, zmučených a porobených se staly žalobci a právem se dožadovaly spravedlnosti v podobě potrestání původců a vykonavatelů aktů barbarství a brutality. Vítězové podporováni všemi, kteří hrůznou válku a nacistickou diktaturu přežili a z nichž mnozí ztratili své nejbližší, mnohdy všechny své blízké, učinili důležitý krok. Rozhodli se vytvořit mezinárodní vojenský tribunál, před nímž se měli zodpovídat z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, zotročování a mnoha dalších hlavní představitelé mocnosti, která tento konflikt rozpoutala a nesla hlavní vinu – nacistického Německa. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.
Jeho vzniku předcházelo velké množství jednání a práce na právním rámci, který se v teorii právní vědy ani v justiční praxi dosud nevyskytoval. Poprvé v historii lidstva byly kodifikovány do právních norem pojmy válečný zločin, zločin proti lidskosti a stanoven postih za jejich spáchání, možnost zodpovídat se před tribunálem, který byl nadřazen svým charakterem jurisdikci států a kterému byl jménem národů vítězných mocností svěřen spravedlivý soud nad katany obětí nacistického Německa.
Proces s hlavními aktéry začal v Justičním paláci v Norimberku 20. listopadu 1945. Uprostřed smutných trosek sídelního města císařů Svaté říše římské národa německého, poté kultovního místa, kde se pořádaly pompézní sjezdy NSDAP a v jejichž zdech za svitu pochodní a zpěvu písní zněl „pevný krok“ sevřených šiků SS a SA, kde se rodil duch germánské pomsty a ovládnutí světa. Překrásné chrámy slavného středověkého města symbolizující lásku a pokoru atributů křesťanské víry se staly němým svědkem vzkříšení a snů teutonské lačnosti po světovládě a krvavé lázni. Skončily v troskách stejně jako ono město a přišel čas účtování.
„Soud národů“, pojmenování, které mu přiřkla historie, probíhal celý rok. Předstoupily před něj stovky svědků, byly předloženy sta stran dokumentů, promítnuty kilometry filmového materiálu, aby obžalovaní byli ze své nepředstavitelné viny usvědčeni v míře dostatečné. Přesto řada z nich neprojevila ani náznak lítosti či připuštění zločinnosti nebo přinejmenším nemorálnosti svého počínání.
Na lavici obžalovaných před tváří obětí i pozůstalých po těch, které nacistický režim zavraždil, se neocitly jen konkrétní osoby, ale i celý jimi vytvořený zločinný systém reprezentovaný nejen nacistickou stranou, ale i státním aparátem zahrnujícím i represivní orgány – policií, zpravodajské služby, SS, gestapo a kriminální policii. Byl tehdy vnímán jako počátek nezbytného procesu denacifikace obsahující potrestání viníků a očistu Německa od krvavého dědictví zločinného režimu včetně přijetí odpovědnosti ve smyslu právním i historickém. Patřilo do něj i vytvoření všech potřebných mechanismů a nástrojů, které by v budoucnosti zabránily recidivě podobných hrůz, a to jednou provždy.
Denacifikace byla důsledně realizována pouze do té doby, když byla prováděna spojeneckými mocnostmi. V okamžiku vzniku Spolkové republiky Německo byl její proces zmírňován a rozvolňován, což se projevilo nejen tím, že byli potrestaní zločinci pouštěni na svobodu, soudní procesy byly protahovány, nebo pozastavovány pro „nedostatek důkazů“, a do vedoucích pozic v korporacích státní a veřejné správy i v justici se dostávali lidé, kterým byly svědecky prokázány válečné zločiny. Závěry plynoucí z nálezů tribunálu byly zpochybňovány poukazem na důkazní nouzi a údajnou kolektivní vinu.
Prožíváme dobu, kdy právě ze strany nejvyšších ústavních představitelů současného Německa jsou neslýchaným způsobem bagatelizovány zločiny, vina směřována na oběti a zamlčovány okolnosti vypuknutí války včetně snižování viny tehdejšího nacistického Německa a jeho vedoucích představitelů. Záměrně je zdůrazňováno utrpení německého lidu a úmyslně upozaďovány statisíce a miliony obětí nacistického teroru a vyhlazování. Historie je bezprecedentním způsobem přepisována a bohužel hrozí její faktická revize se všemi důsledky z toho plynoucími. Zejména mladá generace je podrobena tomuto vymývání mozku a mazání historické paměti, odřezání od pupeční linie odkazu našich předků. Toto dění je realizováno sofistikovaným způsobem na základě algoritmů sestavených pomocí nejmodernějších metod z mnoha vědeckých disciplín. Děje se tak pod záminkou tzv. pravdivého a objektivního zkoumání dějin. Samozřejmě se v žádném případě o výklad historie nejedná. Máme co do činění s doktrínou tvořenou spíš jedovatým mixem polopravd, demagogie, snůškou tvrzení nesoucích rysy rukopisu mistra lži Dr. Geobbelse.
Okolnosti a zodpovědnost za odkaz našich předků, o jejichž památku pečujeme, by nás měly zavazovat k tomu, abychom v této věci podnikali, co je v našich silách. Neměla by nás odradit ani skutečnost, že se může na první pohled jednat o zdánlivě marný boj. Odkaz „soudu národů“ je dnes po dlouhých 75 letech stále živý a inspirativní k nekompromisnímu zápasu za historickou pravdu a památku nejen našich předků, ale všech četných obětí nacistického teroru, represí a genocidy.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS