Monografie o historii relativně dávné, leč stále děsivé
Brněnský historik PhDr. Vladimír Černý, PhD po řadě let pečlivého bádání, po hodinách strávených studiem zažloutlých dokumentů, často potrhaných, jež léta odpočívaly v kartonových krabicích, aby posloužily účelu výzkumně-vzdělávacímu, se pokusil z těch mnoha fragmentů sestavit obraz, jenž by věrně a do hloubky popsal mnohorozměrné působení této instituce v krátkém časovém horizontu a navíc na relativně malém území – omezuje se jen na moravskou část protektorátu Čechy a Morava. Úkol zajisté nesnadný, už jak z hlediska formulace cílů, či volby metody zpracování, jež vyžaduje odvahu a řekněme si to rovnou – maximální nasazení. Nerad bych zabřednul do obecných frází, jež jsou tak jako tak balastem a „vatou“ mající zakrýt myšlenkovou prázdnotu. I když jsem jen nadšeným amatérským zájemcem o historii, cítil jsem potřebu tohoto díla s neodbytnou palčivostí už dlouhou dobu a kniha je tedy v tomto smyslu můj splněný sen. Rozdělena do 22 kapitol po nezbytném uvedení do problematiky v historickém kontextu popisuje vznik nacistického potlačovacího aparátu, především gestapa, které nevznikalo v historickém vakuu, ale „navazovalo“ na tradici pruské politické policie a později se díky organizačnímu a administrativnímu umu pozdějšího zastupujícího „říšského protektora“ R. Heydricha stalo celoříšskou institucí, jež měla před sebou tragickou a krvavou budoucnost. Obsahuje i smysluplné vysvětlení nacistické státně-policejní doktríny a úlohy represivních složek nacistického Německa se všemi z toho plynoucími důsledky na vývoj v Německu a později i v Evropě. Vychází přitom z dostupné literatury i pramenů, pokud to mohu jako laik posoudit. Věnuje se budování jeho struktury, včetně personální politiky s důrazem na úlohu občanů německé národnosti, jejichž úloha byla při akceschopnosti a působení gestapa nezbytná. Představuje nám osudy úředníků, vycházeje ze soudních spisů, konkrétně výslechových protokolů, jež byly pořízeny v průběhu vyšetřování pro potřeby pozdějších soudních procesů, při nichž měla být posouzena vina a vynesen pokud možno spravedlivý trest. Věnuje se i formám represí a vyšetřovacím metodám, jimiž bylo právě gestapo smutně proslulé. Popisuje je dostatečně do hloubky a strukturovaně, takže čtenář, který získal pouze fragmenty znalostí, si je začíná spojovat ve smysluplnou strukturu, jež určuje určitou úroveň poznání, která sice nemusí být bohatá na znalosti všech faktů, ale je v tomto směru kompaktní. Ve všech kapitolách je použit bohatý poznámkový aparát s četnými životopisnými údaji o konkrétních protagonistech při důsledném respektování linie výkladu dané problematiky, které se kapitola týká. Kniha věrně popisuje, opět opíraje se o zvolené dokumenty, problematiku „modu operandi“ při vyšetřování a získávání poznatků určujících směr postupu, ale zdaleka nejen to. Líčí, a to na základě četných svědectví, jež jsou obsažena v jiných publikacích o této problematice, poměry v policejních věznicích, živoření v atmosféře strachu, týrání hladem, šikanováním, zimou a vidinou případného postavení před stanný soud případně uplatnění tzv. sonderbehandlungu, což byla vražda na základě rozhodnutí velitele příslušné řídící úřadovny, „posvěcené“ berlínským RSHA. Velká pozornost je také věnována metodám získávání neviditelné sítě informátorů, konfidentů a způsobům jejich řízení včetně tragických důsledků jejich práce ke škodě odboje Protikladem k tomu je hrdinství obyčejných lidí, kteří v sobě našli odvahu pustit se do této riskantní hry a kteří poslechli hlasu kategorického imperativu, jenž přinesla doba. Kniha více než výmluvně ukazuje, proč jsou tito lidé hodni úcty.
Současně s tím před čtenářem defilují i aktéři z „druhé strany“, jejich životopisy, mnohdy povahové rysy. Údaje, které sami o sobě uvádějí během výpovědí do protokolu pořízeného při výslechu, poskytují prostor pro zamyšlení, co je dovedlo ke vstupu do řad nacistů, aby se nakonec stali kolečkem ve stroji zločinné exekutivy a zda si uvědomili, že tím na sebe berou odpovědnost s tím spojenou následně i s trestem.
Hlavní poselství, či aspoň záměr této knihy, aspoň tak jsem to pochopil já, bylo nejen suché líčení historických faktů, ale i především – a teď mi promiňte to přirovnání, ale tak to cítím – 3D obraz této doby včetně lidí na obou stranách zjednodušené barikády. Lidí ne jako knižních postav, ale jako živých aktérů včetně sondy do jejich motivů a důvodů, proč jednali tak, jak jednali. Mohu se přirozeně mýlit, rovin vhledů existuje přirozeně víc a ne každý nutně musí sdílet ten můj.
Dostalo se mi rovněž cti číst i jednu recenzi, spíše „recenzi“ na tuto fundovanou práci. Zdůrazňuji podruhé a možná zbytečně, že jsem laikem, byť nadšeným, přesto mne zarazila. Jméno autora není pro tuto chvíli důležité, spíše bych se pokusil reflektovat jeho argumenty a celkové její vyznění, aspoň z mého „diletantského“ úhlu pohledu: Především je autorovi recenzentem vytýkáno, že se zaměřil na poslední dva roky existence nacistického režimu, konkrétně léta 1944–1945. Pokud jde o tuto výtku, odpověď je celkem snadná. Delší časové období by bylo pro čtenáře příliš zatěžující a zahlcující, navíc se lze také domnívat, že právě k tomuto období měl autor nejvíce materiálu a celkem pochopitelně koresponduje s titulem knihy, respektive s druhou částí názvu zahrnující poválečné soudní procesy. Nehledě k tomu, že intenzita odbojové činnosti rostla přímo úměrně, jak se přibližoval konec války a s tím i konec nacistického panství v Čechách a na Moravě. Další výtka se týká skutečnosti, že autor nepoužívá v dostatečné míře zahraniční prameny. V tomto směru lze namítnout, zda to bylo v tomto případě vzhledem k záměru autora knihy bezpodmínečně nutné. Totéž lze říci i o výběru literatury, i když to nejsem z důvodu mé malé kompetence v tomto směru posoudit. Zůstává jen věcná faktografie reprezentovaná chybami, což je nejzávažnější prohřešek, vytýkaný autorovi recenzentem, což by asi vědecká publikace neměla obsahovat. Klasik praví, že nic není dokonalé, a tento nedostatek se dá napravit článkem, ve kterém autor vše uvede tak říkajíc na pravou míru. V každém případě autor odvedl kus záslužné a potřebné práce, jež zaplnila, nebo aspoň se s úspěchem pokusila zaplnit mezeru v naší historiografii. Soudím, že ona snaha byla korunována výrazným výsledkem a já osobně za svou maličkost autorovi vřele a upřímně děkuji. Patrně nebudu sám.
Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS