Státní svátek 17. listopadu
Připomeňme si alespoň velmi stručně události na přelomu října a listopadu 1939, které tenkrát u příležitosti 21. výročí vzniku samostatného Československa probíhaly.
Jan Opletal, tehdy student čtvrtého ročníku pražské Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, byl při demonstraci v Praze 28. října 1939 těžce zraněn a na následky zranění po čtrnácti dnech 11. listopadu zemřel. Na téže demonstraci zemřel na místě dělník Václav Sedláček zasažený střelou přímo do srdce. Oba mladí lidé mysleli naprosto stejně, když se vzepřeli nacistické moci a zúčastnili se vzpomínkové demonstrace u příležitosti výročí vzniku Republiky Československé.
Událostmi 17. 11.1939 zahájili němečtí nacisté teror za protektorátu, který zanikl až v květnu 1945 po porážce německé třetí říše. Vyžádal si životy přes 340 tisíc občanů Československa, převážně židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Mezi prvními popravenými podle směrnice o „zvláštním zacházení“ (bez soudního řízení) byli právě v listopadu 1939 studentští vůdci po pohřbu Jana Opletala.
Nacisté se rozhodli využít situace k likvidaci českého vysokého školství. Na poradě u Hitlera dostali 16. listopadu 1939 říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank zvláštní pokyny, a večer v Praze na poradě vedené K. H. Frankem naplánovali vedoucí představitelé německé civilní správy a bezpečnostních složek další postup proti českým vysokoškolským studentům, českým univerzitám a vysokým školám.
V noci ze 16. na 17. listopadu 1939 obsadili příslušníci německé bezpečnostní služby SD (Sicherheitsdienst) studentské koleje v Praze, Brně a v Příbrami. Vytipovali skupinu dvanácti studentských funkcionářů, z nichž devět příslušníci 6. pluku SS Totenkopf v kasárnách v Ruzyni popravili zastřelením. Jednalo se o studentské funkcionáře z Prahy – Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Tato poprava byla v protektorátu prvním případem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung), tedy exekucí bez soudního rozsudku prováděných pouze na základě rozhodnutí německé policie.
Příslušníci SD zatkli celkem 2000 vysokoškolských studentů, z nichž 1326 deportovali do německého koncentračního tábora v obci Sachsenhausen u Oranienburgu.
Mezi „studenty 17. listopadu 1939”, odvlečenými do koncentračního tábora, kteří pocházeli z bývalého okresu Valašské Meziříčí nebo v něm po válce žili, patřili: Barnet Jaroslav, Lenomar Leopold, Plesník Zdeněk, Šplháček Vojtěch, Vlkovský František a Zatloukal Engelbert z Valašského Meziříčí, Beniška (Benischke) Karel z Branek, Frňka Miroslav a Švarc Miroslav z Rožnova pod Radhoštěm, Frňka Otakar z Hrachovce, Hasal Rudolf z Lešné, Papež Ladislav z Poličné, Parma Rajmund ze Zašové, Zelenka Jaroslav z Jarcové a Zlámal Jaromír z Loučky.
„Demonstrace roku 1939 přispěla k tomu, že němečtí nacisté při zásahu proti studentům byli nuceni strhnout škrabošky a otevřeně ukázat pravou tvář. Reakcí na spořádanou manifestaci bylo noční přepadení spících studentů a počátek decimování národní inteligence,“ uvedl v roce 2019 u příležitosti 80. výročí listopadových událostí ředitel ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Miroslav Vaněk.
Hitlerem nařízené uzavření deseti českých vysokých škol a univerzit mělo údajně trvat tři roky. Jejich znovuotevření však Němci neplánovali. Naopak. V dalších letech bylo české školství dále omezováno. Bezprostředně se zavření českých vysokých škol dotklo více než 15 tisíc českých studentů a kolem 1300 pedagogů. Mnohem více se však dotklo české inteligence jako celku, které bylo tak do konce války prakticky zamezeno získat vzdělání na domácích univerzitách.
Náš národ tak mezi akademickými ročníky od roku 1939 až 1945 ztratil celkem šest ročníků vysokoškolsky vzdělaných občanů. V připravovaném plánu germanizovat Čechy a část jich vystěhovat na východ byla pravděpodobně právě inteligence největší překážkou. Z Čechů se měli stát otroci, kteří se tak díky své nevzdělanosti nedokážou do budoucna sami spravovat, a nezbude jim než podlehnout německé správě i Hitlerově říšské myšlence, jak prohlásil tehdy K. H. Frank: „Když válku vyhrajete, vysoké školy si otevřete sami. Když vyhraje Německo, nebudete je potřebovat, stačí vám obecné školy.”
Přibližně 1200 vysokoškoláků bylo nicméně v průběhu období 1940–1943 zejména na zákrok Mezinárodního červeného kříže a Emila Háchy postupně propuštěno. Útrapy věznění v koncentračním táboře ale nepřežilo 35 z nich.
Historií událostí 17. listopadu 1939 a následujících osudů studentů se zabývá řadu let Jozef Leikert, slovenský básník a autor literatury faktu. Je znám i české veřejnosti nejen jako básník a vysokoškolský pedagog, ale i jako vynikající znalec událostí 17. listopadu 1939. Z jeho tvůrčí dílny pochází publikace: Ráno přišla noc, A den se vrátil, Černý pátek sedmnáctého listopadu, Uloupené mládí, Sny v okovech, Daleko a přece blízko, v nichž se věnuje událostem 17. listopadu 1939.
členové historicko-dokumentační komise
Společnost pro uchování odbojových tradic, z. s. Valašské Meziříčí