Tajný projev zastupujícího protektora
Heydrichův projev byl zcela prost prázdných politických floskulí a frází, protože nebyl v žádném případě talentovaným řečníkem, libujícím si v krasomluvě a sofistikovaných obratech. Povahou byl rozený muž exekutivy a administrátorem se schopností brilantní analýzy a z toho vyplývajících direktiv, které dokázal převést do řeči strohých rozkazů a úředních výnosů. Proto i v tomto případě bez dlouhých průtahů přistoupil k rovnou věci.
Na samém začátku pregnantně nastínil hlavní zásady nacistické germanizační politiky ve stručném a křišťálově čistém duchu. I v dnešní, tolik vzdálené době zní zlověstně jeho slova: „Přišel jsem germanizovat prostor, nikoli lidi.“ A dodává: „tento prostor je německý a Čech tady konec konců nemá co pohledávat.“ Sentence, kterými odsoudil nejen český národ k zániku, jsou současně ortelem nad národy a etniky, které byly v očích nacistických zločinců méněcennými a byla jim přisouzena role v lepším případě otroků, v horší variantě vyhlazení. Realita, která se zhmotnila po jeho smrti do děsivých rozměrů, jež překonaly všechny doposud myslitelné představy o Peklu, znamenala uskutečňování plánů tohoto génia zla a smrti. Jakoby vše řídil ze záhrobí, poté co jeho tělo podlehlo pozemské smrti. Každým dnem, hodinou a vteřinou krátkého času, který mu byl vyměřen, naplňoval plány, které uvedl v život. V projevu upřesňuje své představy o osudu českého národa. Rozděluje ho na několik skupin podle politického a rasového klíče a každé z nich přiděluje budoucnost, která se naplní po vítězné válce. Vymezuje normy chování k národu, jemuž sice chystá zánik, ale který zatím pro realizaci válečných cílů je zapotřebí z hlediska pracovní síly. I když jím pohrdá, přesto připouští, že je nutno zachovat mu určitou byť minimální životní úroveň. Ve své nenávisti, kterou se ostatně vůbec netají, nabádá své germánské souputníky k ostražitosti, tvrdosti a odstupu.
Kromě strategie, jejíž obrysy načrtnul v začátku, přidává i konkrétní taktické pokyny. Intelekt, jenž je doslova zcela podřízen tomuto ďábelskému „poslání“, zmocnil se celého problému komplexně a vtisknul mu rysy technického projektu, což děsivost celé věci nesmírně umocňuje. Poselství, pronesené Heydrichem tohoto podzimního dne nebylo určeno jen českému národu, ale i všem tzv. méněcenným v očích „nadlidí“. Zmiňovalo se i o vztahu k národům rasově hodnotným, především rasově a národnostně příbuzným, které označil za germánské. Pronesená věta, „Germána se musíme chopit tvrdě, ale spravedlivě“, je důkazem zrůdnosti rasové ideologie, která byla jedním z nosných pilířů nejen nacistické doktríny, ale i směrem konkrétních kroků praktické povahy. Navíc důkazem toho, že se s ní Heydrich ztotožnil a učinil ji prioritou svého působení.
Zcela jasně naznačoval nejen to, jak bude vypadat nacistické panství v porobené Evropě, ale kdo o něm bude rozhodovat a kdo ho bude řídit. Bylo nade vše jasné, že to nebude v žádném případě státní ani stranická byrokracie, ale aparát složitého konglomerátu SS, který přerostl hlavu toho, kdo ho přivedl k životu – NSDAP.
Doba, kterou momentálně prožíváme, se vyznačuje zcela nepokrytými snahami o revizi těchto historických skutečností, což je velice nebezpečný trend. Povinností nás jako členů ČSBS je na to stále a neúnavně upozorňovat. Historie je sice učitelkou života, ale mnozí lidé jsou bohužel nepoučitelní. Zvláště mladá generace, které je toto období na hony vzdálené, se může stát velice snadnou obětí tohoto nebezpečného trendu, jehož cílem je nejdříve odcizení, ale později úplné vykořenění a ztráta identity v kulturním slova smyslu. To by ovšem bylo velmi tragické a neodpustitelné.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS