Pohled z druhé strany na sjezd landsmanschaftu v Praze
Vánoční poselství, o kterém se čtenáři našich stránek již byli informováni v několika statích. Bylo by asi pověstným nošením dříví do lesa shrnovat jeho podstatné myšlenky. Lkaní nad smutným osudem krajanů, kteří údajně v klidu a míru sdíleli s českým lidem po staletí časy hojnosti, ale i doby, jež s sebou přinášela méně hojnosti, ale o to víc neštěstí a utrpení. Nu a jednoho dne byli ze svého domova, tam kde jsouce usídleni po mnoho věků s vypáleným stigmatem občanů druhé kategorie, údajně sprostě a nespravedlivě vyhnáni. Rovněž je redundantní znovu se vracet a obšírně rozebírat spleť příčin a důsledků se zdůrazněním kauzality všech událostí, jejichž koncovým stavem se stalo závažné, ale dostatečně zdůvodněné rozhodnutí o ukončení soužití s německou menšinou. Čítala za ty roky bezmála tři miliony lidí všech věkových kategorií a nyní je čekal transfer na území státu, s nímž se cítili spřízněni nejen jazykem, zvyklostmi, ale i fanatismem, s nímž se podíleli na realizaci snu o světovládě Němců a naplnění plánu, jenž oni sami pojmenovali Drang nach Osten. Záměru ovládnout „životní prostor“ nekonečných a úrodných krajů na Východě s tím, že buď vyvraždí, nebo zotročí původní obyvatelstvo slovanského původu, které ve své pýše a nadutosti nazývali pohrdlivě „Untermensch“ neboli podlidmi. Ostatně první fázi svých obludných a zločinných záměrů začali realizovat už v období druhé světové války nejdříve v Polsku a poté v Sovětském svazu. Sami nacisté nazvali své genocidní záměry cynicky a stručně souslovím „konečné řešení“, které většina světové veřejnosti zná v souvislosti s genocidou evropských židů, jež nabyla obludných rozměrů počínaje rokem 1941 prostřednictvím masového vraždění v pozdějších vyhlazovacích táborech na území generálního gouvernementu za pomoci nejmodernějších výdobytků tehdejší technologie. Současně s tím ovšem probíhala, i když se tak o ní v jakémkoli oficiálním dokumentu stvořeným státní, stranickou nebo SS byrokracií nedočteme, i genocida slovanských národů. Způsob provedení nevybočil z obecného rámce výše zmíněného obludného sousloví „konečného řešení“. Přestože k tomu docházelo, stojí toto téma mimo zájem oficiální historiografie. Kdybychom se pokusili zodpovědět, a to s největší mírou serióznosti, proč tomu tak je, nemusili bychom vyvíjet velké úsilí. Vysvětlení se samo o sobě nabízí a odhaluje v každodenní realitě. Projevy servilnosti politiků (až na čestné výjimky), snaha o politickou korektnost nerozkmotřit se s Německem – to je dodržování nikde nezveřejněné ideologické doktríny, již zdatně sledují i veřejnoprávní média. Ve své servilnosti – a v některých případech mající rysy rektálního alpinismu – jsou dojemně směšní. Pořady věnované křivdám na našich německých spoluobčanech jsou zastoupeny v hojné míře ve snaze vymazat a ukázat příčinu těchto aktů majících historický význam. Všeobjímající proněmecký aktivismus je ovšem provázen hrobovým mlčením, pokud jde o útoky na prezidenta Edvarda Beneše, který je dokonce neslýchaně líčen jako masový vrah.
Návrh uspořádat sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení v naší zemi není v tomto případě nic jiného než de facto přiznání tichého souhlasu sudetoněmecké revanšistické rétoriky a v konečném důsledku kroky k revizi výsledků druhé světové války včetně majetkových restitucí a faktické rehabilitaci skutků zrady a jejích strůjců. Nehledě k nebetyčné drzosti s něčím takovým vůbec přijít.
Naši předkové, kteří obětovali za svobodu vlasti od nacistické poroby a v konečném důsledku plánované genocidy našich národů, by se takto právem cítili zneuctěni. Rozhodný odpor k něčemu tak neslýchanému je v tomto případě na pořadu dne a velkou výzvou nejen pro nás jako členy ČSBS, ale i všechny, pro něž vlastenectví nepatří do hájemství frází.
Milan Vichta, předseda OV ČSBS Praha 6